Ráno v pět jsme měli spicha na Ruzyni. Kámoš Vlastík mě tam hodil, protože jsem se nechtěl tahat pražskou hromadou hned takhle po ránu s báglem jako kráva. V poloprázdný hale bylo už pár typů, kteří vypadali jako kdyby nejeli na služebku. Jó, tak to byla ta správná parta která měla namířeno někam do končin daleké Jižní Ameriky.

Pár formalit s letenkama a už to valíme do letadla. Na letištní ploše nám ještě něco nastříkali na křídla, snad aby nenamrzala křídla a všechno bylo OK. Start, let, přistání ve Frankfurtu. Zde si tři hodinky počkáme na další letadlo směřující do Bogoty. Slopnul jsem snídani, už ani nevím co to bylo, to každopádně dobu čekání nezkrátilo. Mají tam všude proklatě draho.

Za tři hodinky teda nasedáme do letadla Boenig 767-200 Kolumbijské společnosti Avianca.

Start, let, první chod jídla – samozřejmě, že jsem si hnedka střihnul kolumbijský pivko, aby mi pěkně slehlo. Bože můj, takovou hrůzu jsem v životě nepil. Bylo to pivko, které chutnalo jako Heineken do kterýho hodíte panáka rumu a kostku cukru.

Jídlo mi tedy pěkně slehlo, jen mě začali obtěžovat častější návštěvy toalet. Let probíhal celkem v pohodě, jenom jsem si všimnul, že kolumbijský letušky nemají moc hezký nohy. Ostatně se ani moc dobře nestarali o osazenstvo letadla, bylo to dost fádní a byla většná žízeň. Jídlo mi teda taky nejelo, i přesto, že patřím k těm kteří konzumují v podstatě všechno kromě francouzských brambor. Seděl jsem hned v oddíle za drahou třídou, a bylo tam strašně moc malých dětí, kteří okamžitě začali brečet, jakmile uslyšely, že některé z nich také brečí. Při počtu cca 6 děti jste se dostávali do situací kdy třeba jedno začalo brečet když se právě probudilo, to probudilo ty ostatní, který taky začali plakat a ty co nespali tak ty už řvali ještě dřív než ty co spali a probudily se.Brečeli pak všichni i několik desítek minut a když už se zdálo, že jako by to utichne, tak to stejně pak jedno zkazilo a všechno se opakovalo a tak to trvalo opravdu dost dlouho. Mě to ale nevadilo, protože stejně nemůžu v žádným dopravním prostředku usnout.

Dáma vedle mě, mě oslovila anglicky. Její druhá věta byla otázka na to jestli jsem Angličan, tak to jsem jí tedy answernul že nejspíš nebudu. Byla to Švýcarka, říkala, že jedou se starým na dovču do Kolumbie, kde na ně už čeká dcera, protože tam je se svým manželem, který tam hákuje, a vnoučata budou, už se moc těšíme, starej neumí vůbec anglicky, vnoučatům je 3 a 6 let.

Druhý chod – test dalšího pivka, i za účelem slehnutí stravy a pokusu o spánek. Následuje mé zděšení, když je druhé pivo ještě horší než první. Hned při spátečním chodu letušky objednávám whisky a vodu. To by mělo působit i zdravotně, neboť navštěvuji toaletu stále častěji.
Na noc rozdali letušky deky, ale ani to nepomohlo abych zaspal přestože jsem měl v sobě již několik panáků whisky. Zásobování tekutinama je zoufalé a teď rozhodně nemyslím jenom alkohol.
Ze zadní části letadla pomohli jednomu němcovi si sednout do předu do oddílu, kde jsem seděl já, snad aby byl lépe na dohledu, protože se mu špatně dýchalo. Za ním seděli kluk a holka z Holandska ve věku cca 13 a 10 let. Za nimi seděl Milan, další to turista z naši skupiny a vedl s těmito dětmi rozhovor v angličtině. Dívčína Milanovi sdělila, že si musí nakreslit z profilu holku co seděla přede mnou, aby měla památku, protože prý ještě nikdy tak velká prsa neviděla. Já taky ne ...
Let utíkal příšerně pomalu. Když už jsme byli pár kilometrů před přistáním a letadlo začalo klesat, začalo se tomu chlápkovi z Německa přihoršovat a začal mít dost velký problémy s dýcháním. Ty problémy už začali být takové, že ty dvě děcka z Holandska byli přesazený tak, aby si ten němec mohl lehnout ne dvě sedačky, ale to stejně nepomohlo. Kluk co seděl vedle tý prsatý holky k němu přiskočil a začal mu masírovat hrudník. Letadlo stále klesalo a tomu chlápkovi bylo stále hůř. Letušky měli chaos. Už to bylo jasně na dejchák, ale když ho přinesly, zase s ním neuměli evidentně dělat, nebo byl bez kyslíku, protože ten dejchák měl dva vývody a ani jeden z nich nepustil ani doušek vzduchu. Takový ten balónek u toho dejcháku se vůbec nenafouknul oni to zkoušeli neustále dávat tomu němcovi na obličej, ale tím ho snad ještě přidušovali. Němec už skoro nedýchal a v tomto oddělení letadla nastala dost depka. Jedna maminka slabší povahy už nebyla schopna udržet stres na uzdě a začala plakat. To uvidělo její dítě tak začalo taky plakat a tak se opět se přidali i všechny ostatní děti. Nic moc. Nakonec již nevládnoucího Němce odtáhli do první třídy, aby ho tam položily na zem a zkusily ho vzkřísit.
Letadlo se blížilo na přistání a situace v našem oddělení se trochu uklidnila, protože do první třídy nikdo neviděl co se tam děje. Když letadlo přistálo tak jsme nevystupovali hned, ale čekalo se, než přivolaný doktor něco udělá s tím Němcem. Za nedlouho se za závěsem který odděluje první a turistickou třídu objevil nějaký zřízenec v bílém plášti, vyslovil pouze "das tod" a zase zmizel. Opravdu dost dobrý konec prvního letu přes oceán. Letadlo jsme i ze předu opouštěli zadníma dveřma. Je těžko hodnotit, kdo má větší vinu, zda ten Němec, který lezl do letadla a rozhodně musel vědět, že to nebude taková sranda, protože prý měl astma, nebo osádka letadla, která nebyla schopna ať už z jakéhokoli důvodu využít prostředky pro záchranu toho člověka. Co mě osobně však naštvalo nejvíc, je to, že když selhal ten dejchák tak piloti snad v zájmu zachování klidu na palubě letadla nevypustily ty dejcháky, který má každý nad hlavou. Myslím si, že i trochu paniky vzniklé vypuštěním dejcháků rozhodně stálo za záchranu života. Ono se to celé odehrávalo pod takovou podivnou rouškou tajemství, že nevím co si mám o tom celém myslet.
Opouštíme tedy letadlo a jsme dopraveni do letištní haly, kde budeme čekat na další letadlo tentokráte už do Santiaga. Na letišti je spousta vojáků na policajtů, musíme znova procházet kontrolou zavazadel a na toaletě se právě uklízí ...
Usedáme tedy v letištní hale, kde je již na teplotě znát, že jsme trochu jižněji. Na toaletě je již uklizeno a já si všímám, že tak i jako v letadle je zakázáno všechno včetně "použitých" papírů házet do záchodu. No, v letadle bych to pochopil, ale na zemi....
Když jsme nasedli do letadla do Santiaga, následovala kontrola dýchacích přístrojů. To se normálně nedělá, ale snad nechtěla společnost Avianca ponechat nich "náhodě". Seděl jsem vedle nejstaršího a nejvitálnějšího člena výpravy - Jarouška (cca 70 let) se kterým jsme opět shodnotili, že kolumbijské letušky nemají moc hezké nohy. Následuje whiska, pak jídlo a další whiska. Vedle mě sedí snad pravé Indiánky. Spánek nepřichází, zatímco pálení konečníku po kolumbijském pivu je již neodvratnou skutečností. Let probíhá naprosto normálně a po dalších šesti hodinách letu se ocitáme v Santiagu de Chile.