Tak jako minulý rok, jsem i letos měl sto chutí navštívit rumunské hory. Byl tu však malý problém s mojí dovolenou, která byla kompletně odčerpána na výlet do Chile. Problém však byl rozřešen několika dny neplaceného volna, které mi můj dobrotiví zaměstnavatel dovolil si vzít.
I letos chtěl podniknout cestu, pokud možná s co nejmenšími náklady, tedy vlakem bez mezinárodních poplatků.
Měl jet se mnou i František, ale ten to na poslední chvíli odřekl a tak jako minulý rok, měl jsem namířeno do pohoří Rarau. Proč zrovna Rarau, když jsem tam byl už minulý rok. Bohužel minulý rok nás vyhnal z pohoří déšť a tak jsem doufal, že letos mi snad nezaprší. Navíc Rarau jsou krásnou procházkou a vzhledem k tomu, že jsem měl sebou dámu (Romanu) po horách moc nelezoucí a ani jsem nechtěl po akci v Chile provádět nějaké brutální turistické akce, byl jsem opět rozhodnut navštívit toto malebné pohoří.
Cesta byla zahájena odjezdem z Prahy rychlíkem Panonia směřujícím do Bukurešti. S jízdenkou pouze do Štůrova (cca 380 Kč) jsme byli rozhodnuti dojet pokud možno tímto vlakem až Budapešti. Cesta ubíhala celkem v pohodě, jen mi trochu zteplalo pivo, které jsem si vezl.Ani letos jsem nebyl tím slušným pasažérem, který by vystoupil v místě kam mu jízdenka dovoluje dojet. Ve Štůrovu jsme s Romanou zůstali ve vlaku a čekali příchodu maďarského průvodčího doufaje, že se mi to podaří ukecat, tak jako minulý rok. Průvodčí dlouho nešel a když se konečně objevil hned jsem mu opatrně vysvětlil, že lístky nemám a že se potřebuji dostat do Budapešti. Průvodčí tak jako minulý rok neuměl žvástnou ani slovensky, natož anglicky, německy nebo rusky. Zato uměl výborně maďarsky.
Tak jako minulý rok i letos jsem mu mezinárodními posunky sdělil, že by to bylo lepší bez lístků. A tak jako minulý rok, průvodčí už moc dobře věděl o co kráčí a tak vytáhl kalkulačku a začal psát částky. Ta první byla šedesát marek a tak jsem začal lapat po dechu, demonstroval jsem mdloby a průvodčí rychle pochopil, že musí použít funkci děleno, pak stisknout dvojku a rovnítko a pak teprve bude dohoda možná. Dohodli jsme se tedy na třiceti markách, trochu mě to štvalo, protože minulý rok jsme se dostali do Budapešti ve třech lidech za dvacet marek. Nicméně musím říct, že za tuto cenu to je pořád o hodně levnější, než legálně zakoupený lístek s mezinárodním tarifem.V Budapešti jsme pak opustili vlak a já jsem se rozběhl zakoupit lísky do Lokoshazy. Za ty jsem měl zaplatit něco málo přes 3600 forintů a tak jsem paní za přepážkou dal 4000 forintů. Ta však začala namítat, že starýma penězma platit nemůžu a mě polil horký pot, jestli vůbec mám u sebe takovýto obnos v nových forintech. Kdybych ho neměl, znamenalo by to, že by nám ujel vlak a do Lokoshazy by jsme se museli dopravit nějakým pozdějším a rozhodilo by to celý, už takhle nabytý plán cesty. Naštěstí vše dobře dopadlo, protože ještě nějaký forinty jsem v peněžence našel a tak jsme se v klidu mohli vrátit do vlaku ze kterého jsme před chvilkou vystoupili. Vlak se rozjel ani ne za pět minut. Společnost nám teď dělalo několik maďarek různého stáří.
Kolem poledne vystupujeme v Lokoshaze. Když jsem dorazili k budově místního nádražíčka, optala se mě Romana, kde že to tu mají záchodky. Ale po loňské zkušenosti vím, že se tento problém u mě vyskytl také a tak jsem ho odběhl pořešit do kukuřičného pole hned na druhé straně nádraží. Vzhledem k tomu, že i letos by jste se v Lokoshaze toalety nedohledali, doporučil jsem tuto variantu i Romaně, které nezbylo nic, než jí akceptovat. Já jsem se zatím v klidu uvelebil na lavičce před nádražím, když v tu chvíli přede mnou stál chlap v uniformě jako hora a vedle něj Romana. Byl to pohraničník a nezdálo se mu, proč Romana míří poblíž rumunských hranic z nádraží přímo přes koleje do pole. Zahuhlal na mě něco čistokrevnou maďarskou angličtinou a já jsem nechytl ani jedno slovo. Tak jsem ho poprosil, ať zopakuje to co řekl, on to zopakoval a já nevěděl stejně nic. Tak jsme to zkusili ještě několikrát a pak mi teprve došlo, že mu jde o to, proč šla Romana do toho pole. Tak jsem mu řekl, že jsem jí tam poslal já, protože na tomto nádražíčku není záchod k nalezení. Něco zahuhlal o hraničním pásmu, pak ještě chvilku dělal nějaký problémy, ale nakonec dovedl Romanu na záchod. Pro ty kdo se také ocitnou v Lokoshaze : WC je neoznačeno, ale nachází se hned vedle vpravo o výdeje jízdenek a protože vůbec nezapáchá, není vůbec k nalezení.
Za hodinku nám jel vlak do Aradu. Tam jsme měli jen okolo půl hodinky, abychom zakoupili lístky do Varta Dornei přes …. , já jsem si dal sendvič a z bankomatu jsem vyfasoval 2 mil. lei. Cestu nám zpříjemňovali ne zrovna nejmladší Rumunky a vlak jel jak o život. V … jsme měli asi hodinku čas. Nádraží vypadalo jak ze začátku století. Byla tu i slušná a čistá nádražní restaurace, nebo spíše bufet, tak jsme na vlak počkali tam. Lidí na nádraží přibývalo, což bylo jasnou známkou toho, že vlak tu za chvilku bude. Když vlak zastavil, začal na něj hromadný útok. Nejdříve jsem nepochopil o co jde, ale některé dveře nešli vůbec otevřít. Vlak byl totiž tak natřískaný, že ani nešli otevřít. Myslel jsem si, že Rumunsko mě již nikdy ničím nemůže překvapit, ale následující šestihodinová jízda na jedné noze do Varta Dornei o opravdu trochu rozhodila. Lidi byli úplně všude. Zajít si na záchod znamenalo vydat se na cestu ze které již možná není návratu, alespoň ke svým zavazadlům. To neplatilo pro stařenku, která se krčila pode mnou, ta na takovou cestu nemohla ani pomyslet, byť byla o záchodku něco přes metr. Asi po třech hodinkách jízdy se situace nikterak nezměnila a tak Romana navrhla, že bychom mohli vytáhnout toho ferneta, který je někde u mě v báglu pode mnou. To se zadařilo a tak jsme si cestou trochu zpříjemnily touhle lahodou. Asi kolem třetí ráno se vlak začal trochu vylidňovat, objevil se tam nějaký Rumun, který uměl asi čtyři jazyky a pár českých slov a ten se s námi pustil při fernetu do řeči. Hovor byl o naší dovolené a tak jsme mu sdělily, že naše cesta bude začínat z Varta Dornei přes Giumalau do Rarau. On mi sdělil, že je tam prý hodně medvědů a strašně se tomu smál. Já jsem mu však odpověděl, že medvědů je hodně po celém Rumunsku, dali jsme panáka a kecali jsme dál. Já už jsem byl z toho cestování docela hotovej a vytuhnul jsem na báglu.
Když jsme vystoupili ve Varta Dornei, byla ještě tma. Nikdy jsem tady nebyl a tak jsem usoudil, že bude lepší, když zmizneme z města, nabereme kurs někam na tu cestu, která vede po hřebeni a přespíme někde u lesa mimo přímý dosah místňáků.
Probudilo mě jak se mnou Romana lomcovala, vylekal ji nějaký místní ratlík a protože si ještě nestačila rozlepit oči od toho fernetu, zdál se jí poněkud větší. Za ním vyklusala z pomezí babka shýbla se pod strom a vytáhla dva asi dvacet čísel velký praváky. To Romanu přesvědčilo, že jsme v dobré zemi a že jsem jí nelhal, když jsem jí sem tahal. Ranní, no spíše polední obloha nevěštila nic dobrého, ale byli jsme rozhodnuti jít. Najedli jsme se a vydali na cestu. Červenou značku jsme kupodivu chytli až moc rychle a tak mohla cesta pokračovat nerušeně dál. Krajina, no comment… a navíc se udělalo hezky, ale to lépe popíší fotky. Cesta byla pěkná a musím říct, že na Rumunské poměry mimořádně dobře značená.
Jdeme stále do kopce, na jehož jedné straně sbírají děti maliny, kterých je tu neskutečně mnoho a kousek nad nimi se prohání kobyla se hříbětem. Vane mírný vánek, takže není takové horko, prostě turistická idylka. Kousek pod místem označeným na mapě jako Obcina Mica (1329 m.n.m) jsme pak narazili na studánku, kde se dala nabrat pitná voda a provést jistá minimální hygiena. Nebyla to studánka v pravém slova smyslu, ale takové korytu pro dobytek, které svádělo vodu z výše položeného pramene. Nalezl jsem zde pěkného praváka, jistě základ naší dnešní večeře. Po dosažení výše zmíněného bodu se pak před námi krajina otevřela a my pokračovali dále po červené směrem na Giumalau. Cesta teď byla naprosto super. Klasická hřebenovka, tak jak ji můžete znát třeba ze Slovenského rudohoří. Byla to procházka mezi loukami, sem tam nějaký ten lesík, pastviny s ovcema, salaše, květiny …, pohoda.
Cestu jsem zakreslil do mapy nevalné kvality, která pochází z "bible" všech turistů směřujících do těchto končin - Rumunské a bulharské hory (Olympia 1986). Na mapce, jsem žlutě vyznačil cestu, která se na originále nenachází, nicméně tato cesta je velmi příjemnou zkratkou, pokud se vracíte z návštěvy kláštera v Rarau. Nemusíte se vracet zpět po modré k hotelu Rarau, ale tato zkratka Vás vyvede na hřeben pohoří a vy můžete vesele pokračovat v přechodu a ne se zbytečně vracet cestou, kterou jste již šli. Cesta začíná ihned u vchodu do kláštera a je značená žlutě. Zde je ta mapa.
