3 kluci od Řípu - Radek, Franta a Renek.

Původní cíl : Fagaraš, ale díky velmi špatnému počasí jen okrajové pohoří Fagaraše
                    Piatra Craiului, dále cesta k moři a nakonec pohoří Rarau.

CESTA : Bez mezinárodní jízdenky, ale s lístky na vnitrostátní dopravu v
                každém státě.

Ve třech lidech do Rumunska se snad ani jiná varianta nenaskytuje než jízda vlakem. Od našich předchůdců, co navštívili tuto zemi, jsme věděli, že bychom si neměli kupovat lístek až do Rumunska. V Praze jsme měli možnost koupit lístek do Aradu (1. větší město v Rumunsku) za 1900 Kč a do Brašova (poslední zastávka vlaku na hlavní trase do Bukurešti) za 3100 Kč. Doufáme, a nakonec se nám to podaří, že se dostaneme až do Brašova do 1000 Kč.

     V  Praze si díky dohodě českých a slovenských drah kupujeme jízdenku až do Štúrova za 330 CZK. Nastupujeme do mezinárodního rychlíku Panonia Praha - Bukurešť a ve 23:10 hodin odjíždíme z hlavního nádraží Praha. Jěště v noci se přes hraniční přechod Břeclav - Kúty dostáváme na Slovensko a ráno již překračujeme hranici slovensko - maďarskou. Stále zůstáváme ve stejném vlaku a věříme, že se dohodneme s maďarským průvodčím. Projíždíme  zastávky Szob a Vác a už pomalu začínáme doufat, že průvodčí nepřijde až do Budapešti. Těsně před Budapeští však přichází i k nám a bez nejmenšího zardění nám rovnou nabízí dvě možnosti - buď si koupíme normální lístek anebo se dohodne na ceně bez lístku. Uvědomujeme si, proč průvodčí přišel až nyní - revizoři jsou na celém světě.
Na „černo“ můžeme dojet pouze do Budapešti, ale my stejně na delší cestu Maďarskem nemáme vyměněno dostatek forintů. Průvodčí se spokojil s 3500 forinty (500 kč) za všechny tři a my jsme spokojeni, že jsme zaplatili pouze polovinu ceny jízdenky. Měli jsme i druhou možnost - vystoupit v Szobu a koupit si normální vnitrostátní jízdenku. To by  však znamenalo časovou ztrátu 2 hodiny a oproti jízdě na černo bychom příliš neušetřili.
     V 8:15 přijíždíme na nádraží Budapest - Keléti. Sice jen o tři minuty déle než slibuje jízdní řád, ale nám by právě ty tři minuty mohly chybět! Chceme si totiž vyměnit německé marky za forinty a za ně pak koupit lístek do poslední stanice v Maďarsku - Lokoshaza. Přitom ještě stihnout nasednoout do vlaku, s kterým jsme přijeli. Ten pokračuje dále v cestě směr Bukurešť v 8:30.
Rozdělujeme si úkoly. Franta zůstává u báglů, které jsme pro jistotu vyndaly z vlaku a Radek s Renkem běží jeden do směnárny a druhý do fronty na lístky. Za německé marky nedostáváme v první směnárně, kterou jsme našli, dobrý kurs, ale tlačí nás čas a tak se spokojujema se 105 forinty za 1 DM (nornálně bychom měli dostat alespoň 120 forintů za 1 DM). Proto měníme pouze tolik, kolik potřebujeme na lístky do Lokosházy. Za tři lístky platíme 4590 forintů, což vychází zhruba 260 kč na osobu (při normálním kursu zhruba 220 kč). Utíkáme zpět k vlaku a stíháme s rezervou odjezd rychlíku Panonia.
      V pravé poledne vystupujeme ve stanici Lokosháza a zjišťujeme, že můžeme pokračovat vlakem, který odsud odjížkí ve 14 hodin. Kupujeme si lístky do rumunského Aradu (1 za 510 forintů = 75 kč) a využíváme 2 hodiny času   k odpočinku.  Dáváme si zatím maďarské pivo a hamburgra - oboje překvapivě dobré. V hamburgru spousta čerstvé zeleniny a pivo silnější - asi jako naše dvanáctka. Pravým pivařům by ale určitě vadila světlejší barva a tudíž menší obsah sladu (blížilo se Krušovicím, podobně jako i piva rumunská).
     V 15:30 středoevropského, ale pro nás už v 16:30 rumunského tj. východoevropského času přijíždíme do Aradu. Zjišťujeme si vlaky dále na Brašov a dohadujeme se, že strávíme den v Aradu a do Brašova pojedeme až přes noc. Kdyby jsme totiž ihned pokračovali v cestě, přijedeme do Aradu někdy o půlnoci. A strávit noc v rumunském městě, oto nikdo z nás nestál. Takhle jsme si prohlídli  město, vyměnili si marky za rumunské lei, zjistili, že v Rumunsku je   dost věcí levnějších než u nás. Hlavně nás zaujaly ceny jídla a piva (12% zhruba za 10 kč), ale především pánské obleky v cenách zhruba kolem 1500 českých korun. V obchodě byl nejen slušný výběr, ale i krásná a milá obsluha     (Nejen v obchodě, ale v celém městě bylo, pro nás až nečekaně, spousta hezkých holek, které vůbec nevypadali jako cikánky, ale naopak byli krásně světlé v obličeji). Uvědomili jsme si ale, že nás čeká týden chození s báglama na zádech, ale zároveň jsme věděli, že když zbydou peníze, tak na zpáteční cestě se bude dobře nakupovat. (Pro ty, co mají kromě dobrodružných cest rádi i hezké věci, byl tento obchod hned naproti nádraží směrem do centra).
     Ve 20:48 odjíždíme z Aradu do Brašova. Za lístky přes půl Rumunska platíme 350000 lei (240 kč na jednoho).     V dobré náladě a s plnými žaludky  začínáme poslední část cesty do rumunského vnitrozemí. Kupíčko jen pro sebe jsme nesehnali a to se nám v tuto chvíli stává osudným. Stačí chvilka nepozornosti a přicházme o 200 marek. Ačkoli jsme věděli, kdo nám tyto peníze vzal, proti přesile ve vlaku nemáme šanci něco dokázat. Dva mladí Rumuni zapírají o stošest a pro ostatní cestující jsou spíše hrdiny, než zloději zasluhující potrestání. Po dalším dohadování nám průvodčí bere pasy (i těm dvoum Rumunům), ale stejně nic nevyřeší a policii volat nebude. Asi nám chtěl zdůraznit, kdo je tady pánem. Rozhodujeme se, že se tímto zážitkem nenecháme odradit a neměníme původní plán.
     Ve 4:30 dorážíme do zdánlivě spícího Brašova. Je sobota brzo ráno, ale každou chvíli nám tu někdo nabízí buď ubytování nebo taxi. Cílem naší cesty je vesnice Bran, vzdálená asi 20 km od Brašova. Po složitých dohadováních se dostáváme městskou dopravou na kraj města, ačkoli nás taxikář vehementně přesvědčoval, že se tam nyní nemůžeme dostat. Kšeft je kšeft, ale dělat z nás voly nemusel. Už tady jsme se přesvědčili, že je lepší se na jednu věc zeptat více lidí. Ne že by vždy naší neznalost chtěli využít ve svůj prospěch, ale dorozumte se s Rumunem, když neumí ani slovo anglicky, německy či rusky.